Rok u letectva: Vzpomínky na vojnu očima jednoho vojáka
Marian Panek
Povinná vojenská služba pro někoho nepříjemná povinnost, pro jiného životní zkušenost. V 90. letech minulého století se tato služba stala součástí života mnoha mladých mužů. Dnes už je zrušena, ale někteří na ni vzpomínají s úsměvem. Můj otec je jedním z nich – a jeho vyprávění o ročním pobytu u letectva v roce 1998 je plné příhod, které by vystačily na celovečerní film.
Narodil se v roce 1974, a pokud by po maturitě rovnou nenastoupil na vysokou školu, čekal by ho nástup k armádě už v roce 1992. Díky studiu byl ale jeho termín opakovaně odložen až do ledna 1998. Původně měl sloužit u pěchoty v brněnských Řečkovicích, ale kvůli odkladu nakonec nastoupil k letectvu – a nelitoval.
Povolávací rozkaz ho zavedl do Olomouce, kde si převzal výstroj – stále v barvách starého režimu, ale už se začínaly objevovat nové maskáče a moderní kanady. Poté byl převezen na letiště Brno-Slatina, kde absolvoval šestiměsíční přijímač. Fyzická příprava, manipulace se zbraní (konkrétně samopal vzor 58 se sklopnou pažbou) i výcvik bojového umění musado byly součástí náročného programu.
Z cvičení ve vojenském prostoru Zlobice u Kuřimi si odnesl silné zážitky – od přídělového systému stravy až po klouzání po zledovatělé zemi v chemických pláštěnkách. Tento moment byl zaznamenán na video a podle něj by se za něj nemusel stydět ani Mr. Bean.
Střelba ze samopalu byla dalším bodem programu. Otec skončil třetí, což ho těší dodnes – byť si už nevzpomíná, kolik střelců soutěžilo. Obranné a útočné nácviky byly ale spíše hrou – protože bez reálného uznání zásahů bylo obráncům předem jasné, že jejich stanoviště padnou.
Přísaha byla plánovaná slavnostně, ale pozornost většiny vojáků ten den směřovala k olympiádě – právě tehdy český hokejový tým porazil Finsko 3:0 na cestě ke zlatu z Nagana.
Po přijímači byl otec převelen na vojenské letiště v Náměšti nad Oslavou, kde sloužil u 2. letky s letadly Su-25. Pracoval přímo u náčelníka jednotky – vášnivého malíře, od něhož si na památku koupil obraz. Kromě administrativní práce měl na starosti i ostrahu hangárů – a jednou málem přišel o svěřené klíče. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Ne všechny zážitky byly příjemné. Kvůli odporu k mazáckým praktikám se dostal do konfliktu, který skončil napadením. Soud nakonec udělil útočníkovi podmíněný trest – a ten se otci později omluvil. Další epizodou byla sauna – zůstal v ní zavřený a nemohl najít způsob, jak se dostat ven. Když už se cítil přehřátý a zoufalý, zjistil, že dveře jsou posuvné – a zachránil se skokem do studeného bazénu.
Ale vojna přinesla i hezké momenty – poprvé letěl letadlem, levněji než běžní návštěvníci leteckého dne, a dokonce si pohladil krajtu.
Domů se vrátil před Vánoci 1998 a zůstalo mu pár upomínek – maskáčové boty, kapesníky, frčky rotného a silná vzpomínka na rok, který formoval jeho postoj k životu.
Dnes říká, že si vojnu vlastně užil, ale že povinná služba nemá v moderní armádě své místo. Podle něj má být armáda profesionální, případně postavená na dobrovolnické bázi. Povinná základní služba byla v Česku zrušena v roce 2004 – a i když se o jejím návratu občas mluví, zatím zůstává jen vzpomínkou minulého století.