Sloužili jsme vlasti naposledy. Před 20 lety skončila povinná vojenská služba
Marian Panek
Letos v prosinci uplyne dvacet let od chvíle, kdy se Česká republika definitivně rozloučila se základní vojenskou službou. Poslední vojáci povinné služby odložili uniformy těsně před Vánoci v roce 2004 a armáda se od té doby přeměnila na plně profesionální složku obrany státu.
Myšlenka zrušit povinnou vojnu zazněla už brzy po pádu komunistického režimu. Jedním z prvních, kdo ji veřejně prosazoval, byl prezident Václav Havel. Už v roce 1990 ve svých Hovorech z Lán prohlásil, že budoucnost vidí v armádě složené výhradně z dobrovolníků. Cesta k tomu ale vedla přes složité a dlouhé debaty, reformy a politické přetlačování.
Na začátku nového tisíciletí bylo stále zřejmější, že původní koncept velké branecké armády není udržitelný. Zájem mladých mužů o vojnu prudce klesal. Ve finále tak do služby nastupoval už jen zlomek ročníků. Tento selektivní přístup se stal jedním z hlavních argumentů pro její zrušení – byl totiž vnímán jako nespravedlivý.
Vedle povinné vojny fungovala také možnost civilní služby. Tisíce mladých mužů v 90. letech pomáhaly v nemocnicích, domovech seniorů, školách nebo neziskových organizacích. Zrušení civilní služby tak přineslo značné komplikace institucím, které na jejich práci spoléhaly.
V březnu 2003 tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík (ČSSD) nečekaně navrhl, že základní vojenská služba by mohla skončit už na konci roku 2004 – o dva roky dříve, než se původně plánovalo. Přestože krátce poté rezignoval kvůli úsporným opatřením vlády, myšlenka zrychlené profesionalizace armády nezanikla.
O rok později se stal symbolickým momentem 8. květen 2004. Na Hradčanském náměstí skládalo slavnostní přísahu 400 z posledních 878 branců. Jejich sborové „Sloužíme vlasti!“ zaznělo naposledy jako součást oficiální vojenské přísahy v rámci povinné služby.
Poslední vojáci základní služby odešli do civilu 23. prosince 2004. Od 1. ledna 2005 se Česká republika oficiálně připojila k řadě západních zemí, kde obranu zajišťuje plně profesionální armáda.
A i když v posledních letech zaznívají opět hlasy volající po obnovení některé formy vojenského výcviku – například v podobě měsíčních kurzů nebo evidence bojeschopných ročníků – návrat k povinné vojně v původní podobě zůstává zatím hudbou minulosti. Přesto však zůstává otázka, zda jsme jako společnost na obranu země připraveni. A jestli ono někdejší „Sloužíme vlasti“ neztrácí svůj význam právě ve chvíli, kdy bezpečnostní situace ve světě znovu houstne.