Vojenská služba se vrací do Evropy. Už ale v úplně jiné podobě
Marian Panek
Evropa zažívá tichý návrat povinné vojenské služby – ovšem zcela jiným způsobem, než si mnozí Češi pamatují z dob minulého režimu. V souvislosti se zhoršující se bezpečnostní situací a nejistou budoucností role USA v NATO hledají evropské země nové modely, jak posílit obranyschopnost.
Znovuzavádění vojenské služby začalo už po roce 2014, především ve Skandinávii a v Pobaltí. Výrazně se tento trend prohloubil po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. V současnosti tak vzniká mozaika různorodých systémů – od plné povinnosti až po „dobrovolně povinné“ přístupy.
Tři modely vojenské služby
Moderní evropské armády se snaží maximálně zohlednit motivaci branců a brankyň. V zásadě existují tři hlavní typy modelů:
- Selektivně dobrovolný model (např. Švédsko, Norsko): Oficiálně se povinnost vztahuje na všechny, ale ke službě jsou vybíráni pouze ti nejmotivovanější. Většina mladých lidí tak ani nikdy nenastoupí.
- Loterijní model (např. Litva, Lotyšsko): Po náboru dobrovolníků jsou chybějící počty doplněny náhodným výběrem.
- Povinný model (např. Finsko, Estonsko): Téměř všichni muži musí sloužit, ale i zde existují alternativy, jako je civilní služba. Motivace je však zohledněna i v těchto systémech.
Motivace namísto donucení
Současné armády se snaží službu nastavit tak, aby nebyla vnímána jako trest nebo ztráta času. Branci často získávají certifikáty využitelné v civilním životě, podporu při studiu, či finanční benefity. V některých zemích – například v Estonsku – dokonce spolupracují soukromé firmy s armádou na budování kybernetických jednotek.
Zároveň je běžné, že služba trvá podstatně kratší dobu než dřív – například jen několik měsíců – a navazují na ni pravidelná cvičení v dalších letech. Výcvik je dnes orientovaný více na praktické dovednosti než na ideologii či fyzickou drezúru.
Zapojení žen a genderová rovnost
V některých státech se vojenská služba týká i žen (např. Švédsko, Norsko, Dánsko). V severských zemích tvoří ženy až čtvrtinu všech branců, zatímco v Pobaltí nebo Finsku jde jen o jednotky procent. Kromě samotného zapojení žen armády dbají i na rovné podmínky – včetně smíšeného ubytování.
Jak je na tom Česko?
Česká republika základní vojenskou službu zrušila v roce 2004 a v současnosti není na jejím znovuzavedení politická shoda. Přesto armáda čelí akutnímu nedostatku personálu. Ke splnění aliančních závazků do roku 2030 bude potřeba navýšit počet profesionálů až na 37 500 a zároveň zvýšit počet záložníků z dnešních zhruba 5 000 na 10 000.
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že podpora nějaké formy branné služby u Čechů narůstá. Mluví se o možném přijetí selektivního modelu nebo kratší povinné služby s možností pokračování v aktivních zálohách.
Evropská obrana bez USA?
Podle některých analýz bude Evropa potřebovat k plné obranyschopnosti až o 300 000 vojáků více, než má nyní. To si žádá nejen technické a logistické řešení, ale především zapojení obyvatelstva – ideálně na základě vlastní motivace a důvěry ve smysluplnost služby.
Není to návrat ke staré vojně, jak ji znali naši otcové a dědové. Jde o zcela nový přístup, který reflektuje současné hrozby, hodnoty a životní styl mladých Evropanů. A právě proto se vojenská služba může do budoucna stát opět součástí života mnohých – tentokrát ale v mnohem přijatelnější podobě.